Šťastné děti, šťastní rodiče (CZ)
Podrobnosti
Autor: Sue Beever
Väzba: brožovaná
Počet strán: 248
Rozmer: 219x154 mm
Hmotnosť: 433 g
Jazyk: český
ISBN: 978-80-970884-4-6
Rok vydania: 2016
O knihe
Mít děti je příležitost vytvořit si a užít si na světě více radosti. A přesto nás chování našich dětí někdy rozčiluje! Proč věci, které se snažíme dělat co nejlépe, často selžou a dosáhneme pravého opaku, než jsme chtěli?
I kdybychom při výchově dětí někdy chtěli mít kouzelnou hůlku, nebo alespoň jednotný návod, jak výchovu zvládnout, nic takového neexistuje. Proto tato knížka nepřináší návod na správné řešení každé situace ani na to, jak být „perfektním rodičem“. Tato knížka vám ukáže, jak být nejlepším rodičem, jakým můžete být v každém okamžiku tím, že si zvolíte to, co v dobré komunikaci funguje. Osvojením si účinných způsobů jednání s vlastními dětmi můžete zlepšit jejich i svůj život a užít si tak více radosti a pocitu štěstí. Tato knížka vám ukáže, jak toho dosáhnout.
Úryvok z knihy
Právě jsme končili koupání. Dcera si hrála a nechtěla jít ven z vany, takže jsem jí dala poslední dvě minuty s upozorněním, že pak půjde ven. Po dvou minutách jsem začala vylévat a uklízet kelímky, se kterými si ve vaně hrála, a rovnala jsem je na okraj vany. Když jsem vytáhla špunt, začala házet kelímky zpátky do vany! V tu chvíli jsem si její chování vyložila jako do oči bijící vzdor vůči mně. Už už jsem se na ni chtěla rozčílit, když jsem si uvědomila, že je to jen moje vysvětlení jejího chování. Možná se pletu… tak jsem se jí ne moc přívětivým tónem zeptala: „Co se snažíš udělat?“
Odpověděla mi: „Vymývám pěnu z kelímků.“ I když se mi nechtělo její odpovědi věřit a považovala jsem to spíš za taktiku, jak zůstat déle ve vaně, už jsem si nemyslela, že mi chtěla vzdorovat. Namísto toho, abych se na ni rozčílila, jsem jí řekla, ať kelímky rychle vypláchne a vyleze z vany, což udělala.
Mohla jsem se na ni velmi snadno rozzlobit. Byl večer a já byla unavená a měla jsem hlad. Situace pak mohla vygradovat, až bych se mohla přestat ovládat. Díky tomu, že jsem si uvědomila, jaký předpoklad jsem si vytvořila o jejím chování, a že jsem se nezapomněla zeptat, co se snaží udělat, mé napětí polevilo. Umožnilo mi rozumně a klidně uvažovat a uložit děti do postele bez problémů a celkem vesele.